Vanocni kouzlo

Despair obhlížela nový svět. Technologie, kterými oplýval, nebyly pro ni. Přeci jen byla sama z velké části kyborg a vše co odcizila, bylo mimo chápání lidí na chodnících. Neměla city, jen je uměla mistrně napodobovat. Programování měla nejrozvinutější, jaké jen v multiversu bylo schopné najít. Neustále se rozvíjela. Měnila se.

Jedno však zůstávalo stejné. Její vzhled se měnil, pouze když instalovala nová zařízení, další a další jizvy zdobily tělo, kdysi lidské. Nosila je s hrdostí. Znamenalo to, že se vzdaluje… čemu? Ani sama nevěděla, jen touha měnit se, vyvíjet, získávat vědomosti byla neukojitelná a s každou hodinou narůstala.

Teď se skrývala mezi obyčejnými lidmi. Žádní hrdinové, padouši, duchové, bohové, mimozemské rasy, mágové a jiná stvoření se v tomto světě nenalézali. Potřebovala se schovat, po posledním zločinu. Nechtěla se vrátit do tmavé cely Dark sektoru. Neměla důvod se bát, ale přesto cítila v samém nitru svého bytí strach, tak iracionální, že přehříval i samotné elektronky nervových obvodů.

Zastavila se před výlohou, iluzionistická verze jejího já upírala pohled zpět. Tohle nebyla Despair. Hledaný zločinec, jeden z nejhorších ve všech světech. Kyborg s krví na rukách. Bezpohlavní stvoření, vrah, ztracená duše.

Pohled oplácela dívka kolem 18 let života, dle standardů oné planety, krásně se usmívala a vůbec nebyla zohyzděná.

Jsi krásná.

Slova Stínu zazněla jako pohlazení, ale v srdci, které kupodivu tepalo, Despair cítila, že nejsou pravdivá. Její pravá tvář byla ohyzdná. Schovávala ji, když nebyla ukrytá pod rouškou hologramů. Šátek přes poleptané a silou svařené rty a díry ve tvářích, které si kvůli přežití musela vyříznout.

A Stín, jenž nahradil její vlastní, proč s ní vůbec byl? Nechápala, proč on a jemu podobní pomohli utéct z vězení pro největší stvůry v galaxiích a všech světech několika osobám. Ano, každá z nich je velmi mocná ve svém oboru, touží po pomstě, ale… nebylo to logické.

Časem na to přijdeš, Krysařko. Mezitím, lidé tu slaví. Přidej se.

Melodický hlas vždy uklidnil, ani nevěděla, že potřebuje upokojit napnuté nervy. Je robot, nepotřebuje city.

Rozhlédla se. Ozdoby všude kam jen dohlédla, sníh se sypal z nebes a vzduchem se nesla podivná hudba.

Cítila teplo na pažích, jak se kolem ní Stín obtočil. Nechápala jeho potřebu být stále poblíž. Ale nechala ho.

Vydala se pomalu ulicemi, rozhlížela se kolem, zmatená, nechápala, co se děje i když Stín šeptal informace. Pojem Vánoc unikal chápání obvodů, na které se spoléhala, co zachránili mrzkou existenci zvanou život.

Bezcílně se toulala obřím městem, necítila chlad, hlad nebo smutek. Netoužila po společnosti svých partnerek ve zločinu. Měla Stín. Tajuplného flétnistu šeptajícího lichotky, duši, jež ani netušila, že je potřebuje.

Noc uchvacovala město do spárů, lidí na ulicích ubývalo a Despair stále bloudila bez cíle, s prázdným pohledem. Stín stále šeptal příběhy o kouzlech Vánoc, tradicích a pohádky. I když slyšela, nechápala smysl. Byla kyborg. Neměla na city programování, i když je dokázala skvěle imitovat. Chtěla je cítit. Kdesi hluboko věděla, že jsou vzpomínky na dobu, když byla člověk. Kdy měla city. Kdy byla neúplná, ale nevadilo jí to.

Teď jen věděla, že se musí zdokonalovat. Být lepší, rychlejší, silnější, chytřejší. Proč? Nevěděla. Její programování sloužilo jen k dosažení cíle, ne k zodpovězení otázek.

Vzhlédla, byla tak ponořená do myšlenek, komplikovaných algoritmů nahrazujících myšlenkové pochody, že si nevšimla obřího stromku ozářeného stovkami světel.

"Škoda elektřiny,“ zamumlala hořce. Hlas robotický, důvod proč nemluvila, když byla v přestrojení. Ještě potřebovala najít rozvinutější software pro hlasový projev.

Zvon na kostele ohlásil půlnoc. Údajně magickou hodinu.

Nečekala nic, jen další posunutí ručiček hodin. Proto jí postava v zeleném kabátci s cylindrem překvapila. Byl o tolik vyšší, rusé vlasy sepnuté stříbrnou sponou a na klopě stříbrnou notu.

“Smím prosti?“

Hlas, který by poznala kdekoliv, pohladil po duši. Ani netušila, jak se dostala do jeho náruče, kdy spadla iluze normálnosti. Nepoznávala tichou hudbu hrající prázdným náměstím.
Jediné důležité byl Krysař, co vedl zmatenou Despair vločkami a sněhem. Usmíval se, zelené brýle zachytávaly odlesky světélek vánočního stromku. A kyborg měl poprvé za dobu své existence touhu zastavit čas a jen se nechat unášet rytmem tajemné hudby v náručí skvělého tanečníka.

Hudba přestala hrát až moc brzy, nespokojený zvuk unikl z elektronických hlasivek. Zněl skoro lidsky. Ale smířlivý úsměv tanečníka umlčel veškeré protesty.

“Vrátím ti vše, co jsi ztratila. To slibuji a přísahám. Do té doby budeme mít jen tyto magické chvilky, má drahá chráněnko. Budu jen tvým stínem. Ale chránit tě budu celým svým srdcem.“

Poslední šeptaná slova odnesla postavu v zeleném a zanechala ve sněhu pouze zmatenou Despair se slzami v očích. A příslibem či důvodem do budoucna.